Hned v první řadě se vám musím přiznat, že Carrie není mé pravé jméno. Panička si ho vymyslela, abych prý měla krátké, zvučné a neobvyklé jméno, které nemá každý podvraťák. Sice ještě nevím, co je to podvraťák, ale zní to hezky. Vlastním jménem se tedy jmenuju Darina z Dražovského hájku (podle Dražovic u Brna, kde jsem se narodila). Jistě uznáte, že to zní trochu těžkopádně a asi bych si to sama nezapamatovala. Pro úplnost mého původu je tady i fotka maminky a tatínka.
Maminka se jmenuje Agáta
Svitavský Radlas a tatínek Qajun Ares. Vypadají spolu moc
pěkně, že?
Pak by tady neměla chybět ani fotka mojí
paničky Kateřiny Prokopové, která mě učí spoustu nových věcí.
Zpověď paničky
Zlatý retrívr byl mým snem od doby, kdy jsme přišli o naši fenku briarda. Byla sice milovaným členem rodiny, ale protože jejím úkolem bylo hlídat zahradu, nemohla jsem se jí věnovat v takové míře, jak bych chtěla, a jak by si určitě zasloužila. Proto jsem se zařekla, že žádný nový hlídací pes nebude, ale toužila jsem po pejskovi, kterého bych mohla mít doma, který by byl stále se mnou. Rozhodně jsem chtěla větší plemeno, protože jsem vyrostla po boku velkého psa a k malým jsem neměla ten potřebný vztah. Mým snem byl pes, který je věrný, ostražitý, který budí respekt už svým vzhledem, ale přesto dokáže být přátelský i k cizím lidem. Problém byl v tom, že do našeho 2+1 by se velký pes nevešel. Zlom nastal, když jsme se rozhodli přestěhovat do většího bytu. Zdánlivě nic nebránilo tomu, abychom se " rozmnožili " o štěňátko. Můj taťka však zastával názor, že pes do bytu nepatří, že všechen nábytek dřív či později okouše, pročůrá koberce, fena je během hárání i zakrvácí, atd. Na mé úpěnlivé prosby argumentoval pořád stejně, a i když jsem s ním v něčem i souhlasila, přesto jsem vydržela žadonit celé 3 roky. Tímto doporučuji každému takovému nešťastnému snílkovi - vydržet, ležet denně v kynologických příručkách, rozplývat se nad každým pejskem, kterého potkáte, v televizi zásadně vyhledávat pořady o psech a váš oponent se jistě jednoho dne zlomí. Tak to dopadlo i u nás. Naprosto nečekaně jsem o Vánocích roku 2000 našla pod stromečkem psí misku na žrádlo s doporučením, ať si k ní seženu ještě strávníka. Počáteční nadšení vystřídalo nekonečné čekání na letní prázdniny, kdy jsme se rozhodli přivést pejska domů, abych se mu mohla celý den věnovat, protože jinak trávím čas ve škole až do 3 hodin odpoledne. Bylo to nejšťastnější, ale i nejhorší období, neboť jsem sice měla psa jistého, ale musela jsem si půl roku počkat.
